Obsah na této stránce není vhodný pro osoby mladší 18 let

Pro přístup do této sekce musíte být starší 18 let.

Jsem starší 18 let Nejsem starší 18 let

Proč se muži nechtějí vázat? Můžeme si za to samy!

Proč se muži nechtějí vázat? Můžeme si za to samy!

Konečně potkáme muže, který se nám zamlouvá. Zatímco už si v duchu zkoušíme jeho příjmení, on najednou hop a je pryč. Pak se čertíme, že jsou muži bídáci, kteří se děsí závazků. Přitom si za to můžeme samy! A už víme proč.

Dřív bych hlasitě láteřila, jak je to dneska samý nepoužitelný chlap – lhář, lenoch, nevěrník, prase nebo prostě idiot. Ovšem před časem se mi do ruky dostala kniha a výstižným názvem „Fuck and Go“, tedy „Užij si sex a odejdi“ od německé spisovatelky Ully Rhanové. Podle této knihy hlavní otázka pro dnešní svobodnou ženu už dávno nezní: „Kolik žabáků musím políbit, než potkám toho pravého?“, ale „Proč skáčou zakletí princové jako o závod zpátky do rybníka, sotva se posadím na břeh?“ A co z toho plyne? Nemusíme se starat o to, jestli se o nás budou muži ucházet, to je totiž jejich přirozenost. Ale samy budeme muset udělat více než dosud pro to, aby chtěli zůstat. Tohle je totiž dnes proti jejich přirozenosti.

Mise černý Petr

Nedá se nic dělat, místo hledání viny na straně mužů si musíme konečně zamést před vlastním prahem. Víme naprosto přesně, co by dokonalý muž měl mít, jenomže víme už také, co můžeme mužům nabídnout my samy? „My ženy, zmítané mezi emancipovanou světoobčankou a netykavkou, mezi bojovnou amazonkou a bezmocnou myšičkou, jsme dnes zosobnění protikladů,“ píše autorka knihy. „A jak tak lavírujeme životem tímto klikatým kurzorem, sklouzneme, což je zajímavé, právě do té role, která nám slibuje nejvíce výhod: na jedné straně se zuby nehty bráníme roli ženy v domácnosti a odmítáme každé přání mužů, abychom se o ně staraly, na druhé straně voláme po kavalírovi, který by nás nosil na rukou, choval jako ve vatičce a zcela samozřejmě za nás zaplatil účet v restauraci. Když se někdo nadlouho váže, sklouzne snadno do úlohy jediného živitele. A když manželství nedopadne, pak teprve musí platit.“ Muži se potom děsí, že si právě oni vytáhnou toho černého Petra: hašteřivou, panovačnou xantipu, která se bude snažit je předělat, bude sosat jejich peníze a na oplátku nic nenabídne. Doba už je taková: často nejsme hodné ani roztomilé, spíš vytahujeme drápy. „Dobrovolné otroctví,“ říkají o manželství svobodní muži, kterých se spisovatelka dotazovala. Nemyslete si! Nešťastní ženáci svým nezadaným kamarádům o svých svéhlavých a marnotratných manželkách řeknou. A singl muži si z toho odvodí jediné: hlavně se nevázat!

Co přinesly spálené podprsenky

Dneska už je to jasné: v průběhu emancipace jsme zahodily vábničky, kterými jsme po staletí muže lákaly do chomoutu. „Ženy hodily v rámci sexuálního osvobození přes palubu udici, návnadu a sítě a teď se diví, že nic neuloví,“ píše Rhanová. Například očekáváme od mužů materiální zabezpečení, avšak to nemateriální, tak jako v minulosti, jim už poskytnout odmítáme. Pokud máme muži uvařit, vyprat nebo nedej bože vyžehlit košili, býváme často hned napružené: „Snad máš dvě ruce jako já, ne?“ Rovnováha mezi braním a dáváním je tedy rychle ta tam. Sexuální revoluce z nás prostě udělala nové bytosti. Odhodily jsme lákadlo ženské bezmocnosti a jsme rády, že jsme se zbavily poručníkování dominantního macha. „Ženy odjakživa věděly o vrozené nechuti mužů navazovat dlouhodobé vztahy, a tak si v průběhu časů vytvořily složitý systém pobídek a odrazování, jež muže vedly tím správným směrem – tedy systém, který až do generace našich rodičů ve značné míře určoval představy o sexualitě a manželství, věrnosti a morálce,“ dodává Rhanová. Promiskuita byla veřejně odsuzovaná a na staré mládence i staré panny se pohlíželo přes prsty. Svatba byla pro muže něco navýsost žádoucího a to také proto, že byla klíčem k ženskému klínu. Muž měl tedy po svatbě exkluzivní právo na sex, který nebyl jinde k mání, a také získal v manželce doživotní kuchařku a správkyni domácnosti. Inu, přemýšlejme, čím si dnes muž po svatbě polepší oproti obyčejnému chození?

Doba náročných samiček

Boj mezi pohlavími hořel dva tisíce let, korunu tomu nasadily radikální feministky v sedmdesátých letech minulého století. „Tak dnes proti sobě stojí muži a ženy: unavení bojem, nedůvěřiví, připraveni na nejhorší. Ale když se jich zeptáte, přímo umírají touhou. Kdy už konečně přijde ta velká láska, aby je vysvobodila z jejich mizérie?“ píše se v knize. My ženy jsme si až příliš zvykly ze sebe dělat princezny. Jsme přímo nemocné pocitem výlučnosti, že si zasluhujeme něco víc. Ostatně nabádají nás k tomu média, reklamy, filmy. „Já za to stojím…“ je naše nafoukané motto. Místo milým mužům dáváme přednost chronickým sukničkářům a potom se divíme, že nás opouštějí. Normální muži, kteří dávají najevo třeba svou nejistotu a nevypadají jako vystřižení z časopisu, jsou pro nás nekňubové. Okouzlujícím výlupkům to umíme dokonale ulehčit, ale mužům, se kterými bychom mohly být spokojené, pořádně zatopíme. „Ani se nenamáháme vzít je na vědomí a stavíme okolo sebe tak vysoké hradby, že se k nám nemohou dostat ani na kontaktní vzdálenost. Když se některý přece jen odváží a učiní nám návrh, zpražíme ho. Odpal!“ komentuje Ulla Rhanová. A protože jsme samy tak dokonalé, zvykly jsme si k mužům čichat jako ke kapesníkům, a když nám nevoní, odhodit je. Jenomže potom se divíme, kde všichni ti princové na bílých koních jsou.

Příměří

Podle paní Ully mají dnes muži strach. Nechtějí totiž sebe ani své konto vydat všanc nějaké náročné vypočítavé ženské a stejně tak mají dost komandování a ponižování. Pryč jsou doby gentlemanů a víte proč? Ubývá totiž žen, které by je za galantnost odměnily úsměvem. Muži se už nenechají tak snadno oblbnout a naopak jsou opatrnější, takže pokud se chceme vdát a mít spokojené manželství se spokojeným manželem, existuje pouze jediné řešení – přestat válčit s muži a nevnímat je jako nepřátele. Emancipace nám přinesla sice mnoho dobrého, ale my hledáme v mužích stále cosi nepřátelského. Naučme se tedy na muže pohlížet neutrálně alespoň do doby, než se přesvědčíme o tom, co je ten který zač. Za zamyšlení také stojí i otázka, zda nepotkáváme pouze takové muže, jaké si zasloužíme? A potom se možná stane, že se žabáci přestanou střemhlav vrhat do rybníka, jakmile se jen k němu přiblížíme.

Publikováno: 29. 9. 2012 23:21 Nahlásit obsah
Loading...