Vietnam: Ďábelské souostroví Con Dao

Vietnam: Ďábelské souostroví Con Dao

Souostroví Con Dao vzdálené asi hodinku letu z Ho Či Minova města je téměř nepoznamenáno turistickým ruchem. Stává se tak jedním z mála míst na světě, kde máte celou dlouhou pláž s tím nejjemnějším a nejbělejším pískem jen pro sebe a nerušeně si užíváte pohody.

I když Con Dao nepatří k turistickým atrakcím číslo jedna (místní, až na výjimky, nemluví anglicky, takže je při konverzaci třeba zapojit ruce i nohy a doufat, že se nakonec nějak domluvíte), má rozhodně co nabídnout. Ať už jsou to zmíněné pláže, průzračné moře či hornatá krajina, všeho je tu dostatek. Souostroví oplývá nebývalou přírodní krásou. Pomyslnou vadou na jeho kráse může být jen to, že hlavní ostrov Con Son sloužil po mnoho let jako vězení.

Vězení zde bylo vybudováno už během francouzské koloniální éry v druhé polovině 19. století. Byli zde mučeni odpůrci francouzské nadvlády, kteří tu ve vězeňských kobkách živořili v otřesných podmínkách. Francouzi systém mučení dovedli k dokonalosti. Vyprojektovali pověstné „tygří klece“, tedy úzké kóje, kde věznili až 8 lidí zároveň. Místo stropu byla mříž, aby dozorci stojící v prvním patře budovy mohli vězně polévat vápnem či špinavou vodou, nebo je mlátit bambusovými holemi.

Francouzi však nebyli jedinými mučiteli. Během rozmachu komunismu v 50. letech 20. století zde byli vězněni přívrženci komunismu ze severu. Jih Vietnamu se totiž snažil komunismu odolávat. Spousta vietnamských komunistických lídrů tu podstoupila jakousi převýchovu. Proto se místu často přezdívá „univerzita revoluce“. Mnohem známější je však přízvisko „ďábelské ostrovy“, které si těchto 16 ostrůvků vysloužilo kvůli brutálním praktikám, které zde byly provozovány. Lidé zde byli drženi v chladných celách, svléknutí byli mláceni do bezvědomí. Umírali v bolestech, zbaveni veškeré lidské důstojnosti.

Bývalé vězení je dnes součástí muzea, aby všem připomínalo hrůzy dob minulých. Na ostrově Con Son lze navštívit celkem tři vězeňské areály. Atmosféra všech vězení je nesmírně stísněná, čemuž přidává i fakt, že jsme jediní turisté široko daleko. Prohlížíme si velké vězeňské budovy, do kterých byly vměstnány stovky lidí, leželi na betonových stupních upoutáni za nohu. Jedno z pout si prohlížím a zjišťuji, že je tak malé, že by pasovalo spíš na ruku. V místnostech to zvláštně páchne, jakoby snad pach krve, potu a slz prostoupil celý prostor a přetrval dodnes.

Na hlavní třídě leží muzeum, kde je možné si prohlédnout fotografie umučených i kresby vězňů, které znázorňují trýznivé zacházení, bití a mučení. V muzeu se také dozvídáme o 18leté odbojářce Vo Thi Sauové, jejíž pokus o odboj byl ihned utnut a byla popravena. Její hrob se nachází na nedalekém hřbitově. Pokud vám to ještě nestačí, můžete navštívit poslední zastávku na cestě historií. Je to trestnice s chlévskou mrvou, kam byli zavíráni vězni na libovolně dlouhou dobu. Věznice stojí na přímém slunci a nemá okna. Jediný východ vede železnými dveřmi. Jak dlouho tu vězni pobývali v horku a neskutečném puchu, záviselo na libosti dozorců.

Na ostrově nalézáme spoustu staveb označených čísly. Hned naproti muzea se nachází molo 914. Číslo neudává délku mola, nýbrž počet lidí, kteří padli během jeho stavby. Frustrující je fakt, že molo není nijak dlouhé ani široké. Nabízí se odpověď, že vězni zde snad museli být popravováni jen pro plnění denních kvót.

Ostrov však není jen o věznicích. Na jeho území se nachází národní park a mnoho chráněných druhů rostlin a živočichů. Park rovněž zahrnuje i bohaté korálové útesy, které z ostrovů činí ráj potápěčů.

Na toto místo plné kontrastů se jednou vrátím. Kéž by si uchovalo svou osobitou krásu napořád.

strana 1 / 6
Publikováno: 29. 8. 2013 00:00 Nahlásit obsah