Vietnam: Nevšední jízda časem i přírodním krasem

Vietnam: Nevšední jízda časem i přírodním krasem

V době, kdy u nás padal socialismus, já za sebou s dětským vypětím tahala kačera na kolečkách. Tak jako tehdejší vládnoucí soudruhy nezajímalo mé odrážedlo, mě v tu dobu nezajímal „srp a kladivo“. Jak roky plynou, zájmy se mění. Ovšem ve Vietnamu červená vlajka symbolizující spojení rolnictva a dělnictva, stále vlaje ve větru.

Lidstvo odnepaměti hledá stroj času. Já ten svůj nečekaně našla v podobě dvou kol a jednoho motoru. Na počátku všeho byla důvěra v usměvavého mladého Vietnamce Vaška, který se narodil v brandýské porodnici; jehož rodným jazykem je čeština, ovšem na motorce si je jistý jako kluk od rýžových polí. Projet Vietnam na motorce s klukem z facebookového plakátu a s dalšími pěti neznámými lidmi? Nemalá výzva pro holku, která je zvyklá si cestovat sama a zcela po svém.

Když se svět střetne v Hanoji

První nesmělé „ahoj“ padá v Hanoji – ve městě, jehož jedinečnost tkví ve spletitosti elektrického vedení, v poměru 5 milionů motorek na 7 milionů obyvatel, v nadživotní soše soudruha Lenina či uložení ostatků snad jediného občana na světě, kterého ani téměř padesát let po smrti neunavila každoroční cesta do Ruska za úpravou zevnějšku. Zdali by s tím vietnamský sjednotitel lidu Ho Chi Minh souhlasil, je otázkou. Čeho si však v Hanoji všimnete, i kdybyste nechtěli? Hanojské domy jsou netypické – maximální šířka čelní stěny je 1,5 až 2 metry. Důvod? Daň z čelní stěny hanojští obyvatelé obcházeli protáhnutím domů do délky. S úsměvem si pomyslím, že česko-vietnamské přátelství má k sobě opravdu blízko.

Za lunaparkem do Ha Giang

Po nesmělém prvním pozdravení však přichází o něco smělejší cesta do Ha Giang, kdy osmihodinový přejezd autobusem krátí „moravský lék“ spolu s bezkontaktní hrou Kontakt. Ráno se před hotelem zjeví sedm dvoukolých koní. Kluci si je natěšeně rozebírají, my holky s motorovým údivem sobě vlastním vstřebáváme rychle nabyté informace – tu řadíš, tu je přední brzda, tu je zadní brzda, tu je klakson a nezapomeň se řídit vietnamským desaterem – troubiti zlato, nepodjedeš kamaráda svého, silnějšímu se vyhýbej a pomalým ujížděj.

 Cesta je spletitá, vede nahoru, zase dolů, cestou i necestou. Holt, když se namísto koleček používají nůše na nošení kamení, nelze čekat časové zázraky, a snaha se cení. To, jestli se naše porozumění si s každou dírou v místní dopravní tepně setká i s porozuměním dosavadního majitele motorek, je ve hvězdách.  Proč se musíme v zatáčkách potkávat i tři najednou; proč se nepoužívá „to oranžové světýlko na změnu směru jízdy“ či proč ti musím uhnout já, když jsem na křižovatku vjela první, jsou otázky, které se ve Vietnamu nezodpovídají, ale akceptují!

strana 1 / 3
Publikováno: 18. 5. 2017 15:22 Nahlásit obsah