Vietnam: Uprostřed dopravní vřavy

Vietnam: Uprostřed dopravní vřavy

Asijská doprava je pověstná. Evropan na silnici zažívá muka a totální dopravní anarchii. Na první pohled se zdá, že tento chaos postrádá jakákoli pravidla. Na druhý pohled s hrůzou zjišťujeme, že tomu tak skutečně je.

Všeobecně se cizincům vůbec nedoporučuje řídit ve Vietnamu auto. Ve spletitých uličkách se velmi snadno ztratíte. Je třeba pečlivě zvážit své schopnosti a rozhodnout se, zda toto životu nebezpečné riziko stojí za to podstoupit. Řízení auta se ve vietnamských podmínkách stává nefalšovaným adrenalinovým zážitkem.

Teoreticky se jezdí vpravo. Prakticky po celé šíři vozovky a to různými směry. Řidiči, motocyklisté i cyklisté se vrhají kamkoliv a kudykoliv, uhýbají, mění směr, nervózně troubí, kličkují, prudce se rozjíždějí a následně brzdí. Na silnici jsme se sice se semafory setkali mnohokrát, avšak jejich barvy představují pouze doporučení. Na oranžovou řidiči přidají, na červenou prudce zrychlí, aby je nesrazili další piráti silnic vrhající se do křižovatky. Turista vidí každý průjezd křižovatky jako chumel vozidel, motorek a kol, které najednou vjedou doprostřed, ale za okamžik ta stejná vozidla křižovatku opouští. Všichni se mezi sebou zkrátka nějak propletou a pokračují dál, aniž by některý z nich zaznamenal újmu na zdraví či svém dopravním prostředku. 

Vietnamci navíc mají jednu velmi zajímavou vlastnost. Na svých motorkách jsou schopni převést téměř cokoli na libovolně dlouhou vzdálenost. Ať jsou to kachny v přepravkách, vzrostlé mandarinkovníky či prase připevněné na dřevěné desce položené na zadním nárazníku. Houževnost tomuto národu zkrátka nelze upřít.

Místní policie nevěnuje cizincům téměř žádnou pozornost. Důkazem budiž i fakt, že si lze motocykl vypůjčit, aniž by bylo potřeba se prokazovat platným průkazem jakéhokoli typu. Nedejbože řidičákem. Postačí zaplatit 5 amerických dolarů, mít dostatek odvahy a vydat se na špatně fungující motorce do dopravního víru ulic. Žádný motocykl není stoprocentní. Jednomu chybí zpětné zrcátko, druhý nestartuje, třetí „žere“ moc nafty.

Sami jsme se o tom přesvědčili na jedné z našich adrenalinových jízd vietnamským venkovem. Během cesty jsme museli dávat pozor nejen na sebe, abychom se na sedadle motorky udrželi, ale hlavně na Vietnamce, kteří na nás při každém objíždění troubili, a dokonce i na ty, kteří se při odbočování vlevo z vedlejší silnice ani nenamáhali zařadit do pruhu protijedoucích a směle vjeli do protisměru v našem pruhu. Nemohli také dělat nic jiného. Provoz ve městech i mimo ně je tak hustý, že čekat na volný prostor se prostě nevyplatí.

Místní, kteří nám ochotně za úplatu zapůjčili své motorky, nechtěli slyšet o smlouvě ani pojištění. Na mou trapnou otázku, co se stane, když motorku na cestě rozbijeme, se mi dostalo odpovědi v podobě hurónského smíchu a rázného „NE“. Motocykl musíte večer vrátit alespoň v podobném stavu, jako jste si ho ráno půjčili.    

V bezpečí nejsou však ani chodci. Jako pěší pro motoristy nic neznamenáme. Čekat na přechodu uprostřed Saigonu (dnešního Ho Či Minova města), asi tam stojíme dodnes. Když už se chodec rozhodne přejít silnici, ve které v pěti řadách jedou motorky, musí jít rozhodně, nezastavovat se a hlavně nepanikařit. Místní totiž počítají s tím, že v době, kdy dorazí na místo, kde se teď nachází chodec, bude dotyčný už dávno pryč a budou ho muset objet jiní. Vaše couvání, uhýbaní či zběsilé pobíhání okolo situaci jen zhorší a vede k nehodám.

Právě v hlavním městě konečně chápeme známý příměr „To je Saigon“. Doprava v tomto městě se snad ani jinak charakterizovat nedá.

strana 1 / 2
Publikováno: 21. 10. 2013 19:23 Nahlásit obsah