Čtenářka píše: Bez trapasů nežiju

Čtenářka píše: Bez trapasů nežiju

Každý den po světě chodí miliony lidí, stávají se jim spousty možných i nemožných zážitků, tak proč zrovna mně se stávají jen ty nemožné? Nemluvím jen o tom, že pokud se na silnici najde jen jediná díra tak já do ní spadnu, pády bohužel bývají mým nejmenším problémem, ale proč žít nudný život?

Popravdě tenhle článek jsem měla dlouho dopředu napsaný, líbilo se mi jeho znění i podoba, ale nebyla bych to ani já, kdybych ho nedopatřením nesmazala, takže jsem prostě začala psát znovu. Myslím si, že tohle není moc dobrý úvod, ale ten původní ohromující, který by měl donutit číst dál a to bez nadechnutí je nenávratně pryč, smazán a tak dále, prostě jsem ho už zapomněla, takže bude muset stačit tenhle. Jsem holt smolař, nešika, no každý tomu říká jinak, já sama jsem se ještě nepojmenovala. Kdybyste mě potkali na ulici, vypadám jako tuctová dívka, kolem které byste zřejmě prošli bez povšimnutí, ovšem do té doby než kolem Vás proletím volným pádem a přistanu v louži bláta. Mohla bych o svých trapasech napsat román, ale stejně by ho nikdo nečetl, nebo by při mém štěstí zkrachovalo nakladatelství, které ho mělo vydávat. Rozhodla jsem se tedy psát své trapasy pravidelně sem, abych na ně nebyla sama a mohli jste se zasmát se mnou, pokud jste mě při některém z nich ovšem sami neviděli.

Můj první příběh a trapas začíná jednoho slunného rána, kdy jsem naprosto normálně vstala na zazvonění budíku (každé jiné ráno většinou nevstávám, ale z postele padám, to jen pro upřesnění). Vyrazila jsem do toho nádherného dne s úsměvem na rtech a pocitem vítěze, který právě dostal medaili za to, že dokázal vstát a hned po ránu nespadnout, nebo něco nerozbít. Naplněna tímto pocitem euforie jsem nastoupila do tramvaje a sledovala lidi kolem sebe. Cesta probíhala v klidu až do té doby, kdy jsem si uvědomila, že mám vystupovat. Snažila jsem se dostat ke dveřím, jenomže přede mnou se o totéž pokoušela starší dáma s hůlkou. Slušně jsem tedy čekala, až se dostane ke dveřím a vystoupí a přitom ji s obavami sledovala, jestli ty schůdky z tramvaje vůbec zvládne. Ano, starší dáma byla šikovná a i přes svou hůlku a schůdky v pořádku sešla, což se ovšem nedalo říct o mně. Tak moc jsem se soustředila na to, jak schůdky zvládne, že jsem se zapomněla soustředit na to, jak je sejdu já a během pár minut jsem ležela na zemi pod touhle starší dámou. Ta do mě jen strčila hůlkou (asi proto, aby se přesvědčila, že ještě žiju) a se soucitným pohledem mi říká: "Děvenko, jsi v pořádku? To musíš dávat pozor, když scházíš schůdky." Hádejte, kde jsem se viděla? Nevím, co bylo horší, jestli ty pohledy a smích lidí ze zastávky, nebo ty nechápající pohledy kolemjdoucích, co to má být. Omluvila jsem se a utíkala rychle pryč a naivně si myslela, že dnešní dávku trapasů mám už vybranou. Jenže to byl omyl!

 

Tohle všechno mělo dohru ještě večer. Šla jsem s mým partnerem na procházku a barvitě mu líčila svůj zážitek. Ten se smál, ale pak taktně přešel na jiné téma. Za pár minut jsme slyšeli, že za námi jde skupinka lidí a jeden z nich vypráví příběh o nějaké holce, co se z tramvaje skutálela přímo pod nohy jedné starší paní, bylo mi jasné, o kom se mluví a tak jsem partnera odtáhla rychle na stranu. Chtěla jsem je raději nechat projít s nadějí, že mě nepozná. Omyl! V ten moment jak kolem nás procházeli tak na mě ukázal a znovu se začal smát. Ach jo, to byl zase den.     

Publikováno: 6. 10. 2013 01:34 Nahlásit obsah
Loading...