Vietnam: Paříž východu

Vietnam: Paříž východu

Hanoj, hlavní město jihoasijského Vietnamu, v sobě nezapře francouzský vliv. Nezvykle poklidná metropole byla po staletí zmítána nadvládou sousední Číny a nakonec francouzskou koloniální mocností, avšak zažila i nezávislá období, během nichž vládla a podřídila si Vietnamce obývající severní část země proslulé hlavně díky rýži. Správní a politické středisko navštěvujeme naštěstí, nebo možná i bohužel, během největšího vietnamského svátku, Čínského nového roku.

Jedno velké plus bujaré oslavy svátku, který zde zůstal po čínské nádvládě, přece jen mají. Města jsou krásně vyzdobená do posledních detailů. Městská správa Hanoje zaměstnává celé početné armády zametačů a uklizečů, kteří se starají o to, aby se metropole skvěla čistotou a byla na nadcházející festival dokonale připravena. 

Ulice a silnice lemují řady barevných lampionů, pod nimiž se po setmění procházejí davy turistů i místních. Papírové a látkové lucerničky všemožných tvarů a velikostí se po západu slunce rozzáří a dodají Hanoji, které se též přezdívá Paříž východu, na tajemnosti a přitažlivosti. Vietnamští zahradníci pokládají v parcích čerstvé travnaté koberce, z pestrých květů skládají nápisy vítající nadcházející rok. Fakt, že místní obyvatelé věnují oslavám takovou pozornost, je vykoupen špatně fungující dopravou, která návštěvníkovi komplikuje cestovaní, vyššími cenami, které je potřeba zaplatit i za sebekratší přesun vozidlem, protože ani jinak pilným Vietnamcům se během největšího svátku nechce pracovat, a neustálými výmluvami, proč něco nejde nebo proč je něco tak předražené. 

V současnosti žije v metropoli více než 7,5 milionu obyvatel. Je až s podivem, jak nenápadně a intimně toto správní a politické středisko Vietnamu působí ve srovnání s životem pulzujícím a hlučným Ho Či Minovým městem na jihu země. Ale i tady nacházíme kromě upravených parků, stylových francouzských vilek a příjemných stinných ulic, úzké uličky i široké bulváry přeplněné nekonečnými proudy roztodivných dopravních prostředků a divoké, nepřehledné křižovatky, z nichž  všichni účastníci chaotického provozu vyjíždí vždy živi a zdrávi. 

Pomyslným centrem města je rušná a tepající Stará čtvrť s jezerem Hoan Kiem, které je, sotva se slunce skloní za obzor, rájem mileneckých dvojic, jehož ozdobou je drobný třípodlažní pavilon známý jako Želví věž. I když je jezero poměrně skromné, Hanojané ho milují. Za pozornost stojí i několik z šesti set chrámů a pagod, které se v hlavním městě nacházejí. Jednou z nejpůsobivějších je  nejstarší pagoda Tran Quoc. Hanoj byla rovněž centrem vzdělanosti, o čemž vypovídá i Chrám literatury, který chrání nejcennější památky celého komplexu - 82 kamenných stél, které na svých zádech nesou želvy, jež jsou symbolem dlouhověkosti a síly.

Kromě koloniálních staveb pamatujících francouzskou éru, se může Hanoj pochlubit také mnohem tradičnější zástavbou, tzv. tunelovými domy. Vznikly z obchodnických stánků a postupem času se proměnily v uzoučké jednopodlažní obchody. Některé domy jsou jen dva metry široké, což je dáno zdaňováním metráže průčelí staveb obrácených do ulice. Za uzounkým průčelím se však mnohdy skrývá až neuvěřitelně dlouhý “tunel” se skladišti a obytnými prostorami. 

Jakožto každá komunistická země, mají i Vietnamci tendenci uctívat kult osobnosti svého vůdce Ho Či Mina, který, ač se zasloužil o vymanění Vietnamu z francouzského područí, při prosazování svých zájmů krutě bojoval proti odpůrcům socialismu. Strýček Ho, jak jej Vietnamci familiérně nazývají, byl popisován jako skromný člověk, což se odrazilo i v jeho přání být po smrti zpopelněn. Vietnamci se však rozhodli pro stavbu pompézního mauzolea, které se stalo jednou z nejvyhledávanějších atrakcí města. 

Ho Či Minovo tělo tak bylo v souladu s tradicí běžnou u velkých komunistických vůdců po jeho smrti v roce 1969 pečlivě nabalzamováno a připraveno k veřejné prezentaci. Před prohlídkou vůdcova posmrtného příbytku se seřazujeme do dvoustupu, a postupujeme vpřed. Velmi pečlivě se hlídá, zda návštěvníci posvátné místo nějakým způsobem nezesměšňují či jinak neruší vůdcův klidný spánek. V mrazivém a temném prostoru leží pod skleněným víkem charismatický Ho Či Min, malý, drobný muž, který zde ve špatném osvětlení odpočívá ve své tradiční uniformě přikrytý černou přikrývkou. Morbidní atmosféra megalomanské stavby ostře kontrastuje s prostým přáním strýčka Ho být zpopelněn a nechat svůj popel rovnoměrně rozptýlit mezi sever, střed a jih Vietnamu. 

 
strana 1 / 3
Publikováno: 19. 7. 2016 22:07 Nahlásit obsah