Historie polibku

Historie polibku

Ani nejlepší detektivové s historiky dohromady by nevypátrali, kdo koho vlastně poprvé políbil. Měl to být výraz souznění duší či jakési označkování nám blízkého jedince?

Dotek je praotec polibku

Dotek bývá nazýván matkou smyslů a je dokázáno, že sebemenší kontakt s pokožkou toho druhého může vyvolat vzrušení. Jen si vzpomeňte, kolikrát toužíte alespoň zlehka se dotknout toho, kdo vás přitahuje. A když se to stane, nastanou hotové výbuchy vášně.

Kdybyste byla kočka, stačilo by vám to. Doteky ve zvířecí říši totiž nahrazují polibky. Kočky a psi si třou hlavy o své pány, ptáci se navzájem dotýkají zobáky a slony si proplétají choboty. Dokonce i hmyz se spojuje tykadly. Člověk má nejcitlivější dotykovou oblast právě na rtech, a proto k vyjádření nejhlubšího vztahu ústa hledají ústa. Rty jsou také významnou erotogenní zónou. Polibek je úměrný síle citu, dokážete klidně prolíbat celé hodiny a málem umíráte slastí.

Ne, naši na tohle prostě nebyli

V žádném keltském jazyce neexistovalo slovo pro polibek. Z toho plyne, že ani naši přímí předkové na líbání moc nebyli. Nebo konali a nemluvili o tom. Traduje se, že Keltové přejali zvyk líbat se mnohem později než ostatní evropské národy. Homér o líbání nepsal a ostatní řečtí básníci, kteří ve svých dílech věrně zobrazovali zvyky své doby, se o něm zmiňují jen zřídka. Ve starém Římě vyjadřoval polibek spíše respekt a úctu než lásku.

V raném středověku nebyl polibek považován za výraz erotického zájmu, ale spíše za způsob zdokonalení lásky, takové třešeň na dortu. Líbali se prý snad pouze členové vyšších společenských vrstev, bylo to pro nóbl lidi.

Později si Erasmus Rotterdamský při návštěvě Anglie všiml, že líbání je forma pozdravu. Návštěvník políbil hostitele, hostitelku, všechny děti a dokonce i psa a kočku. Historikové 15. století tvrdí, že mladé dámy z vyšší společnosti ve Francii dokonce vstávaly uprostřed mše, aby celovaly ústa kavalíra, který právě vstoupil do kostela. Rozkošnická Francie učinila z polibku součást dvoření a lásky. Král Ludvík XII. si údajně vymínil právo políbit v Normandii každou ženu. Možná to byl příjemný způsob, jak si zvyšovat popularitu, nebo krůček k právu první noci.

Líbání se z Francie rychle rozšířilo po celé Evropě. Epidemických rozměrů nabylo v Rusku. Polibek od cara byl velkou oficiální odměnou, něco jako medaile za zásluhy. Vývoj pokračoval dál a dál, až se zastavil u dvojitého Chruščova. Polibek na jednu nebo obě tváře je i u mužů výsadou Francie a dalších evropských národů, v anglofonních zemích se polibkem zdraví především ženy, v Polsku muži ženám líbají ruce…

Pro první křesťany měl polibek téměř posvátný význam. Dodnes líbají ostatky svatých, nohy papeže a ruce či prsteny biskupů jako kdysi obrazy bohů. Podobně bylo zvykem při slavnostní přísaze políbit bibli, dnes jen položíte pravou ruku na bibli a levou zvednete k přísaze.

Rukavice za pusu

V Anglii mohl muž žádat polibek jako nálezné, když přinesl dívce ztracené rukavice. Umím si představit ty nenápadné na zem utroušené rukavičky na cestě, kudy šel hezký mládenec. Podobně, když byl spící muž překvapen ženou a dostal od ní polibek, musel jí za odměnu věnovat rukavice. To je nápad! Co takhle zkusit to u nás? Pokud by však tento zvyk v České republice nezdomácněl, jak přimět partnera k takovému nákupu?

V některých společenstvích je i dnes považováno za neslušné, aby muž políbil dívku dřív, než ji požádá o ruku a ona jeho nabídku přijme. Dnes bychom v našich končinách ovšem jen těžko hledaly mladíka, kterému by před svatbou stačilo pouhé držení se za ruku. Líbání je nyní to nejmenší, co je od nás muži požadováno. Neexistuje již objetí bez polibku, představuje můstek mezi touhou a jejím uskutečněním.

Polibek je také důležitou součástí svatebního obřadu, jakýmsi potvrzením slůvka ano. V některých částech Skotska bylo po svatebním obřadu zvykem, že nevěsta obešla se svými družičkami hosty a políbila každého přítomného muže. Ale pozor! Nebylo to zadarmo, v šetrném Skotsku se i na tom muselo vydělat. Hosté si předávali misku, do níž se vybíraly peníze.

Mezi jižními Slovany je obvyklé kousání při polibku. Zkušenosti praví, že kousnutí zvyšuje intenzitu polibku a vzrušení. S tím by rozhodně nesouhlasili Číňané, kteří i bez toho považují evropský polibek za výraz kanibalismu. Číňané se líbají jen při milování, ani otcovský ani mateřský polibek neuznávají. Také Japonky své děti nelíbají. Černošky na pobřeží Nigeru se dotýkají dětí tvářemi, nosem i ústy, ale nelíbají je. Ani tamější milenci se nelíbají, jen objímají, mačkají a mazlí. Domorodec v africké Gambii pozdraví ženu tak, že si dá její ruku k nosu a očichá ji. Očichávání je typické také pro Polynésii. Na Novém Zélandu se považuje stlačování nosu za výraz sympatií.

Erotická výuka ve filmu

Revolučně zapůsobil film, neboť to, co se kdysi odehrávalo v soukromí, najednou sledovaly se zatajeným dechem miliony diváků na celém světě, v příšeří sálů kin. Tady kluci odkoukávali, jak na to, a dívky vzdychaly a toužily. Vášnivé polibky stříbrného plátna mají své věcné kouzlo a troufám si říct, že snad i větší než sebedráždivější postelové scény. Žhavé polibky a jejich délka bývaly dokonce podnětem k cenzuře. Když si uvědomíte, co všechno se dnes na plátnech kin odehrává, je to směšné... Trocha citu, hodně sexu, líbání i v hororech a krvácích.

Naštěstí podstata polibku už dnes zůstává většinou stejná... A nebo proč se líbáte vy?

Publikováno: 15. 4. 2013 01:36 Nahlásit obsah
Loading...