Péče o památky zahradní architektury chce sportovního ducha a cestovatelské nadšení
Žije svůj život a dělá svoji práci, váží si obyčejných věcí a neúnavně pracuje ve prospěch věcí výjimečných. Taková je dlouholetá pracovnice Národního památkového ústavu v Brně Ing. Dagmar Fetterová (1943). Usměvavá, přátelská žena, tělem i duší oddaná památkám zahradního umění.
Co Vás přivedlo k péči o památky a k zahradní architektuře? Jaký byl prvotní impuls?
K památkám zahradního umění mě přivedla životní náhoda, jak to už obyčejně bývá. Za moje „životní“ místo vděčím mému muži, který ho náhodou objevil. V roce 1973 jsem nastoupila na tehdejší Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, nejdříve na odbor konzervace a obnovy, pod které spadalo oddělení zahrad a parků. Tehdy patřilo pod náš ústav 20 památkových objektů a téměř každý měl tzv. zásobní zahradu. Nikde u nás podobné zahrady nefungovaly, ale to je na dlouhé povídání. Iniciátorem vzniku zahrad byl Ing. Pavel Vlášek z Buchlovic (společně s památkářem Ing. Zdeňkem Horsákem), který se stal jejich vedoucím. Dovedl snad každého nadchnout svojí pílí a zahradnickým umem. Později, když bylo toto oddělní zrušeno, jsem nastoupila na odbor památkové péče. Zde jsem se již mohla plně věnovat historickým zahradám, parkům a krajině. Kromě vyřizování spisové agendy jsem např. zpracovávala návrhy na krajinné památkové zóny (např. LVA = Lednicko-valtický areál, Náměšťsko, Telčsko aj.), spolupracovala na materiálu k prohlášení LVA za UNESCO – světovou kulturní a přírodní památku, navrhovala významné stromy za památné apod. Toto zaměstnání vyžadovalo sportovního ducha a cestovatelské nadšení, bez něj by to nebylo možné. Práce úředníka u stolu nepřipadala v úvahu. Vše, co ve mně jen dřímalo, se léty probudilo a vzbuzovalo bezuzdné nadšení. Myslím tím zájem o památky zahradního umění. Teď už vím, co znamená slovo workoholik… Pomáhat zvelebovat zámecké zahrady a parky, ale i krajinu a v ní jako skvosty zasazené kaple, kapličky, poklony, boží muka, kříže... Velkou roli hrálo i souznění těchto staveb se starými stromy v krajině, které bylo třeba hájit někdy před nesmyslným kácením. V roce 2005 se např. společnými silami s mými kolegy a kamarády podařilo zajistit pro úžasný tisíciletý tis pod hradem Pernštejnem v celostátní anketě Strom roku (pořádané Nadací Partnerství v Brně) první místo.
Dalším obdobím na památkářském zařízení bylo poznávání zahradních staveb, oranžerií, skleníků, fíkoven aj.
Co vás na této práci nejvíc bavilo/ baví?
Práce s památkami zahradního umění je jedinečná a originální. Naše památky, ať stavební či přírodní, jsou zcela unikátní a nemají ve světě obdobu. Bylo např. třeba se doslova poprat se scestnými myšlenkami podnikatelů prosadit myšlenku fotovoltaických nebo větrných elektráren v krajině LVA, anebo rozhleden na nevhodných místech. Další „noční můrou“ byl např. záměr vedení dálničního přivaděče u Valtic do Mikulova. Naštěstí k tomu nedošlo.
Vím, že se hodně zasazujete za záchranu oranžerií. Co vás na nich tak upoutalo? Která vám nejvíc přirostla k srdci?
Za všechno zase může náhoda: V roce 1998 na dovolené v „České Kanadě“ v jižních Čechách jsme náhodou s mým mužem narazili v Českém Rudolci na nádhernou oranžerii, ale ve velice zbědovaném stavu. Seděla jsem tehdy bůhví jak dlouho ve špinavém koutě za komínem a nechala plynout myšlenky dávnými časy – Kolem mne se pohybovali zruční zahradníci, přesazovali květiny, míchali zeminu, zalévali, stínovali okna proti slunečnímu žáru. Byli v prostředí, které měli rádi, dávalo jim a rodině obživu. Byli jistě velice skromní. Stavovali jsme se zde potom při každé příležitosti, když jsme jeli „náhodou“ kolem. Stav oranžerie se zhoršoval, lidé ji zanášeli odpadky a rozbíjeli, co se ještě dalo. Po letech celý objekt s dalšími budovami koupil jeden pan podnikatel, oranžerii zboural a vystavěl novou na původních kamenných základech. Oranžerie dostala novou náplň, jsou z ní pivní lázně a ve spodní části wellness a bazén s barevnými světly. Vedlejší stavení bylo přebudováno na ubytovací prostory pro cyklisty a turisty, byl vybudován pivovar a restaurace. Oranžerie byla znovuzrozena, ale je jasné, že již není možné ani v myšlenkách se vrátit k tomu, co zde bývalo. To kouzlo je navěky pryč.
A která oranžerie mi přirostla k srdci? No, přece ta, která mně velice potrápila - v Lomnici u Tišnova. Objevila jsem ji náhodou na jedné ze služebních cest pod vysokou zdí bývalé zámecké zahrady. Její historie je velice jímavá, byla odsouzená majitelkami ke zbourání, ale to jsem nemohla připustit. Zkusila jsem všechno možné i nemožné – a podařilo se. Cesta záchrany vlastně probíhala od roku 2005, aktivní obnova pak proběhla v letech 2011-2014, kdy byla slavnostně otevřena při příležitosti Dne evropského dědictví. Můj asi nejvýznamnější den památkáře. Napsala jsem o ní článek do časopisu Zahrada-park-krajina.
Osobnosti české zahradní a krajinářské tvorby Dagmar Fetterová a Evžen Kopecký.
Jistě znáte i hodně památek, které na svou obnovu teprve čekají. Které místo vás nejvíce trápí, že nadále chátrá?Budu se zabývat několika vybranými stavbami pouze v Jihomoravském kraji, jinak by byl seznam hodně dlouhý. Trápí mě (i jiné) již několik let havarijní stav oranžerie a přilehlého skleníku pod hradem Veveří nedaleko Brna. Navrhla jsem obě stavby na seznam ohrožených památek. Vše však závisí na financích, jelikož probíhá dlouholetá obnova rozlehlého hradu, která je prioritní.
Další zajímavou a rovněž havarijní stavbou je zimní zámecká zahrada ve Velkých Opatovicích, která přiléhá k jedinečnému Moravskému kartografickému centru (pozn.: v roce 2018 bylo přihlášeno na výstavu Má vlast cestami proměn). Ten byl vybudován na místě vyhořelé části zámku podle návrhu profesora Ing. arch. Zdeňka Fránka. Město je sice obnově zimní zahrady nakloněno, otázkou jsou však i zde finance.
Tzv. holandský skleník pod zámkem v Kunštátu také nemá „na růžích ustláno“. Málokdo by v něm hledal dřívější skleníky plné květin. Na štěstí NPÚ ÚOP v Brně usiluje o zapsání této stavby za kulturní památku, nejsou však dosud vyřešené majetkoprávní vztahy.
Naše jediná fíkovna je v Lysicích na Blanensku. I zde brání její obnově a uvedení do původního stavu nedostatek financí. Rýsuje se však celková obnova zahradnictví, kde je počítáno s její obnovou.
V Jevišovicích na Znojemsku pod zámkem je komplex skleníků, kde vyniká velký palmový se starým fíkovníkem. I přes nevhodné přezimující podmínky každoročně bohatě plodí, stejně jako několik zajímavých starých odrůd révy vinné v přilehlém skleníku. Obnova byla započata z prostředků MK ČR Havarijního fondu, po několika letech však byla zastavena; majitel nemá další zájem o obnovu a nabízí několik let k prodeji.
Oranžerie v Kravsku na Znojemsku byla několikrát přebudována k jiným účelům, v poslední době sloužila jako společenský sál. Zde si dovedu představit její návrat k původnímu zahradnickému využití, avšak soukromý majitel žijící v zahraniční nemá zájem o zámecký areál s parkem a několik let je nabízen k prodeji.
Pod zámkem v Moravském Krumlově jsem před léty nalezla torzo bývalé oranžerie. V tomto případě si nejsem jistá, zda Město Moravský Krumlov někdy tuto stavbu zrekonstruuje. Nedaleko jsou i další zahradní stavby, o ně však zájem zatím není.
U zámku v Uherčicích na Znojemsku je rozměrná oranžerie se zahradním domkem. Před několika lety dostala novou krytinu a tím obnova skončila. V tomto případě by muselo dojít k zázračnému přísunu mimořádných dotací, neboť zdevastovaný rozměrný zámek je potřebuje především.
Dlouhou dobu spolupracujete na výstavě Má vlast cestami proměn, oslovujete autory proměn, pomáháte proměnám i výstavě s propagací. Jaké je podle vás hlavní plus, které výstava přináší?
Ke spolupráci jsem se dostala prostřednictvím zachráněné oranžerii v Lomnici u Tišnova. Mojí velkou snahou bylo jí pomoci k prvenství, věnovala jsem tomu hodně času a energie u nás i v zahraničí, ale nakonec nás porazil lepší. Byli jsme tedy až druzí, ale nakonec jsem uznala, že to tak vlastně mělo být: Vítězná proměna kostel sv. Mořice na Mouřenci v Anníně má úžasný náboj; byli jsme se tam podívat, schází se v něm a v jeho bezprostředním okolí spousty lidí, prostě „žije“ kulturními akcemi. Kdežto lomnická oranžerie je v soukromých rukou, tudíž méně přístupná a obtížně dosažitelná. I když má unikátní expozici zahradních lemovek.
Díky Dagmar Fetterové se dočkala obnovy celá řada památek.
A hlavní plus? Poznávání nových a skvělých lidiček a nových proměn, o kterých bych se asi nikdy jinak nedozvěděla. Velikým přínosem je vydávání katalogů, který je velice pěkně zpracován a v poslední době ho využívají i některé turistické spolky jako návod pro jejich cestování. Je podnětem k pořádání výletů po naší zemi i pro rodiny s dětmi.
Hluboce se skláním před úsilím Drahomíry Kolmanové a jejího pracovního kolektivu, jejich nadšení je obrovské a nabíjejí svojí energií ostatní.
A konečně: Co mě ve spojitosti s výstavou nejvíce těší? Poznání, jak jsou někteří lidé u nás pracovití, skromní, mají vřelý vztah ke své domovině a mají skvělé nápady. Těch nápadů si moc cením. A jak se neustále rozrůstají řady těch, kteří se do smysluplné akce zapojují.
Děkuji za příjemný rozhovor
Tereza Zatřepálková
Cestami proměn, z.s.
