Příběh čtenářky: Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá

„Mám tě ráda, mami.“ Sára je zase jednou zahloubaná sama do svejch myšlenek. Jinak by tuhle větu neřekla. Po dlouhý době jdeme společně bok po boku do tabáku. Když není ve škole, je víkend nebo volno, chodí se mnou.

„Já tebe strašně.“

„Ale víc než já tebe ne. Až jednou budu mít miminko, bude se jmenovat po tobě.“

„Myslím, že dokážeš vymyslet sto mnohem hezčích jmen.“

„Možná, ale moje dítě se bude jmenovat jako ty. A až umřeš, budu mu o tobě pořád vyprávět.“ Až umřu? Kdy? Možná zítra, možná za padesát let.

„To je od tebe moc hezký. Nebyla bych zrovna štěstím bez sebe, kdybys na mě zapomněla.“

„Neboj. Seš nejlepší máma na světě.“

„Mohla bych bejt i lepší.“ Vážně? Kdybych byla zdravá, byla bych každej den od rána do večera v práci. Neměla bych čas si se Sárou hrát, vařit jí teplý večeře, dělat s ní úkoly, hrát si. V čem bych byla lepší? Že bych vydělávala? Kupovala jí drahý dárky, abych se jí nemusela věnovat?

„To není pravda.“

Budu brečet? Ne, Sára mě nikdy brečet neviděla. A to se nezmění. Mám chuť kvůli ní pěšky obejít celej svět. Nemůžu. Mohly bychom si ale zajít do cukrárny. Nebyly jsme tam přes rok. Jenže ta je o pěknejch sto metrů dál. No a? Lidi už zvládli složitější úkoly. Dám to. Musím. Kvůli Sáře. Chci se prát. Miluju život. Miluju Sáru. A ona je po mně. Taky to zvládne. Ať už přijde cokoliv.

„Sári?“

„No?“

„Zajdem si do cukrárny?“ Trhne sebou. Skoro nepostřehnutelně, ale já to poznala.

„Ale to je daleko, mami.“ Nikdy není nic tak daleko.

„Když mě budeš držet za ruku, zvládnu to.“ A možná i ten svět obejdu.