Příběh čtenářky: Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá
„Budu tu nemoc mít jednou taky?“ Sára má zase zvídavou.
„Určitě ne.“ Vážně? Jak si můžu bejt tak jistá?
„Jak to víš?“ To snad ani není možný. Umí číst myšlenky?
„Protože to prostě vim. Není to dědičný.“ Aspoň to tvrděj doktoři. Jenže těm se moc věřit nedá.
„Já bych chtěla mít tu nemoc místo tebe. Abys byla zdravá.“
„To neříkej ani ve srandě! Věř mi, že tuhle nemoc bys nechtěla. Žádnou nemoc nesmíš chtít.“
„Hmmm.“
Celej zbytek dne přemejšlim o tom, jaká je pravděpodobnost, že Sára roztroušenou sklerózu někdy dostane. Je to k zešílení. Doktoři říkaj, že v žádným případě roztroušená skleróza dědičná není. Že záleží jenom na okolnostech, který buď tu nemoc u člověka spustěj, nebo ne. Tak mi někdo vysvětlete, proč tu hnusnou nemoc měla prababička, teta a teď já? Náhoda? Tak to zatraceně velká. Bude další na řadě Sára? Pravděpodobnost je prej menší než jedno procento. Jenže život je nevypočitatelnej. A když to přijde, z vteřiny na vteřinu je všechno úplně jinak. Riziko tu je. Menší než jedno procento. Ale to stačí. Stačí to na to, abyste roky přemejšleli nad tím, kdy to přijde. Člověk má bejt připravenej na všechno.
„Mami?“ Je to tu zas.
„Ano, Sári?“
„ Jestli tu nemoc dostanu taky, budu silná jako ty.“
„Ty ji nikdy nedostaneš, Sáro.“ Lžu?
