Příběh čtenářky: Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá
„Mami, proč si vlastně dostala tu sklerózu ty a ne někdo jinej?” Těžko šestiletýmu dítěti budete vysvětlovat, proč zrovna vy. Sama to nevim a nevěděj to ani doktoři. Nikdy to vědět nebudou. Možná za sto let, ale to už mi může bejt fuk.
„To nevím, Sári. Prostě jen tak. Někdo to tak chtěl.“
„Doktoři?“
„Ne. Prostě někdo. Někde. Nevim.“
„Hmmm. A to ti to začalo jen tak, bez ničeho?“
„Jo. Doktoři mi říkali, že ta nemoc může bejt vyvolaná něčím velkým. Třeba operací, porodem anebo jenom tak.“
Šrotovalo jí to v hlavě. Jak přemejšlela, naskákaly jí na čele miniaturní vrásky a konec dlouhýho blonďatýho culíku měla celej sežvejkanej.
„Takže za to můžu já.“
„Jak tě to, prosím tě, napadlo? Co to je za blbost?“
„Protože jsem se narodila.“
„Cože? Co to meleš?“
Myšlenkovej pochod dětí vás často naprosto odzbrojí. Neptá se náhodou normální dítě na to, proč je slunce žlutý, nebo tak něco?
„Kdybych nerodila, tak bys tu ty nebyla. A to bych teda rozhodně nechtěla. Radši budu nemocná.“
„Ale já bych tě chtěla zdravou.“ Začíná natahovat.
„Tak to už nejspíš neklapne.“
Ticho.
„Fakt za to nemůžu já?“
„Ne! Už nikdy nad ničím takovým neuvažuj! Je to blbost!“
„Hmmm.“
Moje dítě je zvláštní. Nehraje si s barbínama, ale s knížkama a vláčkama od dědy. Neptá se, kolik je tři a tři nebo kde se vzal Ježíšek, ale zásadně na to, na co nikdy neznám správnou odpověď. Říkala jsem si, po kom to asi má. Táta notorickej alkoholik, já sotva dodělala zdravotku. Asi geny po tchýni či co. Ta byla chytrá jak rádio. Tak strašně ráda bych fungovala jako normální máma. Proč, sakra, zrovna já?
