Příběh čtenářky: Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá

Začalo to asi rok po porodu. V noci jsem se probudila a nic neviděla. Měla jsem otevřený oči a pořád tma. Necejtila jsem pravou půlku těla. Vůbec. Kdyby mi usekli nohu, bylo by mi to fuk. V nemocnici mi řekli, že to mám z bot. Což jsem dost dobře nechápala. Jak může člověk oslepnout z bot, proboha? Prej jednoduše, malá bota zablokuje určitej nerv, kterej je napojenej zas na jinej, co vede až do mozku, a člověk je ve vteřině slepej. Měla jsem sto chutí se tý doktorky zeptat, jestli je taky možný, že by snad ona z toho zařízlýho pásku u kalhot mohla třeba ve vteřině zhloupnout. Ale byla jsem zticha, neměla jsem na sarkasmus náladu. Poslala mě domů. Druhej den jsem viděla aspoň na jedno oko, ale pravá půlka těla furt nic. Za tejden jsem tam šla znovu. Doktoři se tvářili, jako bych měla lepru. Ač neradi, poslali mě na magnetickou rezonanci. „Proč jste nepřišla dřív?“ Nevěřícně jsem se dívala na doktora a nebyla schopná slova. Doktorka, co stála vedle něj, mě poslala domů s tím, že si mám koupit nový boty! A najednou tu stála a čuměla jak bůh pomsty: „Já jí říkala, že jestli se to do druhého dne nespraví, má okamžitě přijít.“ Fakt? To jsem nejspíš i ohluchla. Kráva.

Každopádně verdikt jasnej. Roztroušená skleróza. Hned jsem věděla, na čem jsem. Teta ji měla totiž taky. Zbytek života v prdeli.