Příběh čtenářky: Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá

Příběh čtenářky: Kdybych se nenarodila, byla bys zdravá Zdroj: Shutterstock.com

Nikdy neujdu víc než sto metrů. U devadesátýho prvního se už sotva plazim. Rok nechodím jinam, než do mizernýho tabáku. Padesát tam, padesát zpátky. Už si ani nevzpomínám, jaký to bylo, když jsem ještě mohla pořádně chodit. Hrála jsem závodně basket. Do osmnácti. Jezdila na kolečkových bruslích a v zimě bruslila na Štvanici.

A teď sotva ujdu posranejch sto metrů. Sebelítost je strašná věc, ještě horší, než když je člověk nemocnej. To se pak sám sobě ani nemůže podívat do očí. Jenže někdy to prostě jinak nejde.

Tentokrát se mnou jde Sára. Nechci, aby mě takhle viděla. Ale nedala si říct.

„Proč s tebou nemůžu chodit každej den?“

„Protože je zima a taky proto, že seš vždycky dopoledne ve škole.“

„Ale nemusím bejt.“

„Musíš.“

„Proč?“

„Protože je základka povinná.“

Zdroj: Shutterstock.com „A po ní už do školy nemusím?“

„Ne, ale měla bys, jestli chceš mít jednou dobrou práci.“

„Já nechci pracovat. Ty taky nepracuješ.“

„Nejsem dobrej příklad.“

Jde se mi ještě hůř než normálně. Mám strašnou chuť do něčeho mlátit a na všechno se vykašlat. Mrholí. Nenávidím déšť. Nenávidím zimu. Ty hnusný naducaný bundy. Sára taky déšť nenávidí, ale i tak jde se mnou. Prý jí to nevadí. Podle mě lže, ale je tvrdohlavá, tak se nedá nic dělat. Beran. Jako já.

Pitomá hůlka. Podkluzuje.

strana 1 / 5
Publikováno: 22. 1. 2020 13:56 Nahlásit obsah

Chyba :(

Omlouváme se, ale někde se stala chyba. Prosím počkejte a zkuste stránku načíst znovu.