Příběh Ondřeje Zmeškala: Ve tmě jsem našel nový svět

Ahoj holky, kamarádi mi říkají Ondra. Po rodičích jsem zdědil své příjmení, Zmeškal. Jistě tedy chápete, proč se všude snažím přijít alespoň o půl hodiny dřív. Narodil jsem se o trochu dřív, v sedmém měsíci. To víte, měl jsem prostě obavu, abych něco nezmeškal.

Aby mě trošku dopekli, zavřeli mě do inkubátoru. Bohužel to malinko přepískli a popálili mi oči. Nakonec se podařilo zachránit jen jedno. Žil jsem tedy ve 2D realitě. A nejen to, smůla i výhoda v jednom je, že od mala i špatně slyším. Jen na 30 %. Ovšem ženy můžou namítnout, že s tímhle problémem se narodil snad každý chlap.
Dětství jsem prožil jako každý. Tahal jsem kačera, vyrazil naprostou náhodou pár dveří a hlavně sportoval. Zajímal jsem se i o přírodu, a proto byla škola zahradníka jasná volba - prostě takový kozel zahradník.

V devatenácti letech jsem zatoužil být na malou chvíli Rambem a při stěhování nábytku na internátu se mi odchlípla sítnice na zdravém oku. Nastala kolečka operací, ale co čert nechtěl, ve dvaceti jsem o zrak přišel. Teď vidím jen světlo, tmu a pěkný holky. Takže asi pochopíte, když mě holky oslovily, abych vám tady občas něco hezkého napsal, neváhal jsem ani minutu.

A tak tady občas zahlídnete nějaké moje zážitky o tom, jak se snažím čelit životním nástrahám každodenního dne, když na to nevidím.

Zdroj: facebook.com/zezivotaslepce Po ztrátě zraku se mi obrátil život vzhůru nohama a taky jsem se bál, že se sportem bude navždy konec. Vyzkoušel jsem futsal pro nevidomé, ale to nedopadlo – neslyšel jsem míč.

Když jednou přišel kamarád Lukáš a ptal se, jestli nezačneme běhat a nepojedeme na olympiádu, ťukal jsem si na čelo. Běhat a ještě na olympiádu… Ovšem to bylo to zaseté semínko a já tehdy vyběhnul. S kým? S vodícím psem Blackem. Pravda, koukal na mě jako já tehdy na Lukáše, ale nakonec jsem ho přesvědčil. Horší to bylo s pícháním v boku u mého prvního kopce, to se moc přesvědčit nedalo. No a tak to celé začalo.

Postupem času jsem se účastnil několika běžeckých závodů. Pravda, párkrát jsem zakopl a úplným omylem padl na nějaké pěkné slečny. No, ale myslím, že jim to moc nevadilo. Každopádně, pak mi jednoho dne do života přiběhla jedna moc milá slečna, Jitka. Nabídla mi opravdu neodolatelnou nabídku. Byla to účast na maratonu na Velké čínské zdi. Tento maraton jsme s Lukášem úspěšně zvládli a získanou medaili jsem následně vydražil pro malého nemocného chlapce.

Zdroj: facebook.com/zezivotaslepce K mému běhu se postupem času přidala i cyklistika a plavání. Jednou mi totiž napsal triatlonista Marek, jestli si nedáme závod železného muže. Lidi, vůbec jsem netušil, co je to za závod. Tak jsem logicky řekl, že si ho dáme. To dá přece rozum, že jo?

No, a tak jsme tedy společně pokořili nejdelší distanci triatlonového závodu IronMan v německém Regenzburgu na šestém místě. Ovšem, v hlavě se rodil další velký sen, který musel rychle ven. Ten sen byl přeběhnout celou Českou republiku pro malé nevidomé děti. Přiznávám, nohy už bolely jen z toho, když jsem o tom mluvil.

A tak se usilovným plánováním zrodil velkolepý projekt „600 km poslepu“, kterým jsme společně s kamarády a partnery pomohli těm, co to doopravdy potřebují. Ve veřejné sbírce jsme přeběhem republiky pro malé děti vybrali přes čtvrt milionu korun. Pomáhat má přece smysl.

Zdroj: facebook.com/zezivotaslepce Snažím se po tom všem neusnout na vavřínech, proto teď usiluji o to se dostat mezi nejlepší sportovce světa v triatlonovém sportu, a to díky účasti na paralympijských hrách v Tokiu. Aktuálně se s trasérem Markem snažíme bojovat na kvalifikačních závodech světových pohárů v paratriathlonu – právě ty nám poté otevřou brány olympijských her, které se konají v roce 2020.

Takže, holky, budeme moc rádi, když nám budete fandit a držet vaše všechny pěkný palce. A málem bych zapomněl, pokud mi budete chtít napsat, sledovat anebo nějak mile podpořit, tak můžete klidně tady na mé webové stránce nebo na mém Facebooku.